Ahoj všem!
Dnes jsem tu s něčím, co se knih vůbec netýká. Ale život přece taky není jen o čtení a člověk občas dostane chuť na něco sladkého...
Vždycky jsem chtěla mít kavárnu. Představovala jsem si, jak u bílých, nablýskaných stolečků sedí různí lidé, popíjejí mou kávu a ládují se vlastnoručně vyrobeným jahodovým dortem. V dortu by nebyl cukr, takže bych mohla tvrdit, že má kavárna je určena pro ty, kteří chtějí mlsat bez výčitek a lidé by chodili ještě více, protože kdo v dnešní době netouží po postavě jako z časopisu?
Ráno bych obsluhovala úředníky s kravatami, kteří by se zastavili na spěšnou snídani. Dopoledne by se objevily maminky, které právě dovedly své ratolesti do škol a přišly si vychutnat své Latte Macchiatto. Po polední pauze by kavárna uvítala účetní, zástupce firem a jejich sekretářky. Ti by naopak uvítali veřejně přístupný internet a hektolitr silné černé kávy, aby vydrželi až do večera. Před zavírací dobou by všichni návštěvníci dostali na rozloučení malý - samozřejmě dietní - ovocný košíček a odcházeli by s přesvědčením, že se zítra ve stejný čas zase vrátí. Byli totiž nadmíru spokojeni s milým personálem i s občerstvením a navíc ještě nestihli ochutnat všechny nabízené dobroty. Jakmile lidé odejdou a kavárna zůstane prázdná, všechny dortíky, muffiny i palačinky by zmizely z pultů a vrátily se do kuchyně, aby si na nich pochutnala i obsluha. Potom by všichni odešli domů a kavárna se ponořila do tmy, zatímco čekala, až její návštěvníci vytráví.
Ráno bych přišla už v půl šesté, odemkla a jako první vkročila dovnitř. Vytřela bych podlahu, aby se blýskala stejně jako čistě utřené stolky. Zalila bych květinu v rohu místnosti a pak bych se dala do přípravy své speciality dne - ještě to nevíte, ale bude to pomerančová bábovka a recept na ni mě napadl v noci, když jsem podnikla výpravu do ledničky a zapíjela jsem buchtu pomerančovým džusem. Bábovka by se pekla a hodiny nedočkavě tikaly. V půl sedmé by dveře rozrazili kuchaři a servírky, všichni s dobrou náladou a připraveni na další den mezi dobrotami. V sedm přicházejí první zákazníci, úředníci jako včera, usedají se stejným stolkům a už je jim přinášen jídelní lístek a šálek zeleného čaje na povzbuzení. Po úřednících přicházejí maminky, které právě dovedly své ratolesti do škol a přišly si vychutnat své Latte Macchiatto. Ale to už se opakuji.
Řekla bych, že kavárny jsou super věc. Je to místo, kde se můžete schovat před světem a nezáleží na tom, jestli ten úkryt najdete v hrnku čaje nebo zda propadnete spíš něčemu sladšímu jako třeba horké čokoládě. Bohužel ale kavárničením člověk moc peněz nezíská, a tak můj sen odchází do dáli. Kdybych si ale náhodou nějakou kavárnu, potažmo čajovnu zařídila, slibte mi, že přijdete a ochutnáte moje dobroty.
P.S. Tento článek vznikl prvního máje v edenském McCaffe na počest prodavače, který byl tak ochotný, že našel přesně ten čaj, který jsem chtěla, i když můj způsob komunikace byl až moc složitý. Proč? Zasekla jsem se totiž u těžkého vnitřního boje, zda poruším svůj přísný režim a nechám se svést Lattečkem se šlehačkou. Ještě že mě ten mil člověk zachránil před výčitkami...
Markéta
